[HLAVNÍ STRÁNKA]            [TRASA]                [FOTKY]                [POSTŘEHY]
 

DENÍK












1.Den - Odlet                                                                 10.Den - Belo Horizonte, Igarapé
2.Den - Přílet, Sao Paulo, Curitiba                                   11.Den - Igarapé, Belo Horizonte, Ouro Preto
3.Den - Serra Verde express, Paranaque, Ilha do Mel        12. Den - Ouro Preto
4.Den - Ilha do Mel                                                        13.Den - Rio de Janeiro
5.Den - Ilha do Mel - Encantadas                                    14.Den - Rio de Janeiro, Parati
6.Den - Ilha do Mel, Paranaqua                                       15.Den - Parati - ostrovy
7.Den - Foz do Iguazu                                                    16.Den - Sao Paulo, odlet
8.Den - Paraguay - Ciudad del Este                                 17. Den - Přílet
9.Den - Itaipu, odjezd do Belo Horizonte
 
 
 
 

1.DEN - Odlet
  Tak všechno začalo jako zatím vždycky v GTS International, která  nabízela v listopadu laciné letenky do celého světa. Do Sao Paula jsme koupili letenku i s letištním poplatkem za 12700,- od společnosti Alitalia. Odlet jsme měli na 3.prosince 2001 v 7:35 ráno z Ruzyně, kde jsme taky byli poctivě tři hodiny před odletem. Při kontrole zavazadel  našli u Gáby kontroloři v batohu zapomenutou kudlu, tak ji hned zabavili, zabalili do zvláštní obálky a poslali jako normální zavazadlo. Další chybička se vloudila, v půl osmé, kdy nám bylo oznámeno, že let do Milána je odsunut až na 10:30, přičemž letadlo z Milána do Sao Paula nám odlétalo v 9:55, tak to už jsme trochu znervózněli. Za další půl hodinu se na displeji objevil nápis, že let je z důvodů stávky v Miláně zrušen.
   Naštěstí jsme přišli do kanceláře Alitalie ještě včas, stáli před námi pouze tři lidi, přesto jsme čekali asi třičtvrtě hodiny, než na nás přišla řada. Mezitím za námi stálo dalších asi třicet lidí. Naštěstí na nás zbyla ještě volná místa, takže jsme měli odlet přendaný na 18:00 s Air France do Paříže a odtud s Varigem ve 22:20 do Sao Paula. Lidé za námi už dost znervózněli a začala padat i ostrá slova…
   V šest večer jsme odstartovali bez problémů a asi za hodinku a půl byli v Paříži. Odtud nás vezl autobus snad půl hodiny úplně na druhý konec letiště, kde jsme šli ještě asi další čtvrt hodinku různýma tunelama a betonevejma chodbama, než jsme se dostali k našemu gatu. Letadlo odstartovalo asi s třičtvrtě hodinovým zpožděním, ale hlavně že letíme. Tak to byl první den, no doufáme, že to takhle nebude pokračovat celou dobu.
 
 

2.DEN - Přílet, Sao Paulo, Curitiba
   Do Sao Paula přilétáme  v osm ráno s hodinovým zpožděním. Sice jsme tu o půl dne déle, ale stejně bychom přilítli navečer a takhle jsme se aspoň vyhnuli shánění ubytování. Při vstupu na imigrační kontrolu potkáváme jednoho Čecha, který sem jel hrát tenisový zápas. Měl přiletět stejně jako mi včera s Alitalii  a byl pěkně naštvanej, protože z letiště uháněl rovnou na kurt a neměl vůbec čas na odpočinek. Po všech vstupních ceremoniích si jdeme vyměnit peníze kurz není zas tak dobrý 2,39 Reálů za dolar a když si vyměníte méně jak 250 dolarů, tak vám ještě účtujou pět dolarů navíc. Normální kurz v bankách a směnárnách je tak 2,50, ale budiž, měníme  dohromady 250 dolarů.
    Při výstupu z letištní haly se do nás hned opře sluníčko. Parááááda, už mi ta zima doma štvala a to teprve začal prosinec. Sháníme autobus, jak se dostat do centra. V Lonely planet psali že speciálním Airport service busem to stojí asi 12 Reálů, tak jejich stanoviště míjíme, ale hned nás začnou nahánět, že nás vezmou načerno jen za 2,40.  Dost nás varovali, že se v Brazílii krade, nebyla to ale zas až tak nepříjemná zlodějina. Vystupujeme na stanici Bresser a odtud přejíždíme metrem za 1,60 Reálů  na autobusové nádraží Tieté.  Metro je v pohodě, čistý přehledný, ani moc nacpaný nebylo. Hledáme společnost, která by jela do Curitiby. Nakonec jsme našli dvě. Jedna za 39 a druhá "Cometa" za 29. Problém byl v tom, že bylo 10:44 a on odjížděl v 10:40. Přesto nám ten dispečer řekl s úplnou suverenitou, že to stihneme a než jsme stačili cokoliv říct, tak už nám prodával lístky. No zaplatili jsme a uháněli na druhej konec haly k autobusu. Autobus tam stál a řidiči v úplnym klídku pokuřovali venku. Nakonec jsme vyrazili až v jedenáct a všechno bylo úplně v pořádku, prostě tyhle jižanský národy maj na všechno dost času.
   Cesta trvá celkem šest hodin, po třech hodinách stavíme na půl hodiny u nějakýho občerstvení. Cesta je celkem v pohodě, pořád se je na co koukat, jedeme přes hory i zemědělskými oblastmi, ale bohužel sedíme až vzadu a začíná smrdět záchod, což cestu po chvíli znepříjemňuje a po třech hodinách znechucuje.
   Do Curitiby přijíždíme asi v pět hodin odpoledne. Nejprve jdeme koupit lístky na vlak na zítra na ráno za 22 Reálů na osobu a pak se ubytováváme v hotelu Maia přímo naproti nádraží za 15 na osobu. Večer jdeme ještě do města. Městečko je celkem příjemné. Prý tu odstranili kriminalitu tím, že  chudým dali na starosti úklid města a skutečně je tu čisto a taky tu potkáváte spoustu lidí s kárama nacpanejma obrovsýma pytlema s odpadkama. V jednom parku jsou vánoční trhy, ale tady v tom horku působí opravdu kuriózně. Kupujeme si nějaký grilovaný maso co vypadá jak ze psa a kukuřici přímo na trhu (varování doktorů vzala za své opravdu brzo) a vyrážíme dál. V jedné hospůdce si dáváme na ochutnání pivko a pak už hurá do hotelu spát.
 
 

3.Den - Serra Verde express, Paranaque, Ilha do Mel
   Ráno stáváme v půl sedmé a jdeme na snídani, která je hodně slušná, snad nejlepší ze všech, které jsme měli v hotelech za celou dobu pobytu. Pak vyrážíme na nádraží, vlak má jet v osm, ale má čtvrt hodinky zpoždění. V hale se tlačí spousta lidí, hlavně důchodců. Vlak má ale asi sedm vagónů, takže se vejdeme úplně v pohodě.
   Konečně se rozjíždíme. Vlak se pomalu šourá přes město a pak vjíždí do hor a to začíná teprve ta pravá krása. V nejhezčím úseku opisuje vlak ohromné údolí, v kterém je vodopád a projíždí mnoha tunely a přes hafo mostů. Je se pořád na co koukat, tak fotíme jak blázni.
   Asi po třech a půl hodinách přijíždíme do městečka Morretes. Původně vlak jezdí až do Paranaque, prý se tam teď ale opravuje trať, takže vlak končí už tady. V Morretes, kde se už teplota proti Curitibě vyšplhala minimálně o deset stupňů výše, jdeme na autobus, který by nás odvezl do Paranaquy, jede ale až za hodinku. Na nádraží potkáváme dva Novozélanďany, Norku, která už  několik měsíců cestuje sama po Jižní Americe a taky dva páry Čechů. S jedněma, s Radkem a Vendulou cestujeme pak ještě dalších pět dní, hodně příjemný lidičky.
   Potom už  přijíždí autobus, stojí 1,40 Reálů a je pěkně nacpanej. Konečně si vychutnáváme turnikety, o kterých už jsme toho hodně slyšeli. V autobusech kromě řidiče jezdí v Brazílii ještě pokladní, který prodává lístky. Před sebou v uličce má takový úzký turniket, kterým musíte projít.  Pro silnější lidi je to ale problém se tam natěsnat a s batohem tam neprojdete už vůbec. Turniket má v sobě počítadlo,které je tam nainstalován kvůli tomu, aby  pokladníci nekradli.
   V Paranaque jsme asi za třičtvrtě hodinky a hned zjišťujeme jak se dostat na ostrov Ilha do Mel. Nakonec jdeme k řece, odkud nám jede asi ve tři hodiny loď přímo na ostrov. Máme hodinu čas, tak se jdeme na chvilku projít po městě a pak vyrážíme. Lístek stojí 8 Reálů a cesta trvá asi dvě hodiny. Je fakt dobrá. Tři čtvrtiny cesty vedou širokou deltou řeky lemovanou nádherným pobřežím a množstvím ostrůvků. Dokonce vidíme i několik delfínů. Škoda jen, že se pěkně zkazilo počasí. Celkem hustě prší a  fouká nepříjemný vítr.
    Potom vjíždíme na volné moře a asi za půl hodinky jsme přistáli na ostrově v osadě Nova Brasilia. Ubytovali jsme se hned v prvních chatičkách (tady nazývaných pousada) za 15 na osobu a noc a jdeme se podívat k moři. Sice je ošklivě, ale první pohled na bouřící oceán je naprosto úchvatný, tak jsme do něj hned aspoň po kolena vběhli. Večer jsme si zašli do místní restaurace, nebo spíš baru na Caipirinu to je tady místní lidový nápoj, pijou to v Brazílii snad všude. Je to Cachaca (brazilská kořalka) s limetkama, cukrem a ledem. Celkem silný, ale hlavně výborný pití, domů jsem přivezl jednu flašku a ta padla za pár dní celá. Spát jdeme asi okolo půlnoci.
 
 

4.DEN - Ilha do Mel
    Ráno vstáváme asi v devět a jdeme na snídani. Je ještě tak nějak zataženo, ale viditelně se to probírá. Jdeme se projít na šíji, která spojuje obě části ostrova a mezitím slunce vylezlo úplně a najednou je hrozný vedro.
   Jdeme se koupat na pláž Rio Grande - prostě super. Pláž prázdná, moře perfektní, hlavně obrovský vlny.Taky se opalujeme. Jirka je po deseti minutých červenej jak rak. Na pláži jsme asi tři hodiny, ale pak už se to vedro nedá vydržet, tak jdeme zpátky do pousady a děláme oběd na našem lihovém vařiči. Pani bytná když nás vidí, tak se nám strašně směje.
   Odpoledne se jdeme už bez Radka a Venduly koupat na druhou stranu. Moře je tady klidný, ale vedro pořád příšerný. Do vody jsme nakonec vlezli jen Gába a já, Jirka zůstal ve stínu na břehu v hospůdce a dává si pivko. Po vykoupáni jsme si dali taky, ale neskutečně tam žrali komáří, tak si to pivo člověk ani nevychutnal.
  Večer jsme šli s Gábou za Charliem, to je místní boss, kterej jako jedinej ve vesnici má internet. Odeslali jsme maily a šli se podívat na maják na západ slunce, krása krás. Když jsme se vrátili zpátky, tak Jirka už spal. Po pohledu na polopráznou láhev vodky nám bylo jasný, kdo mu zpíval ukolébavku. Ráno nám řekl, že kdyby se neožral, tak by bolestí z popálenin od sluníčka neusnul.
 
 

5.DEN - Ilha do Mel - Encantadas
   Ráno stáváme s Gábou v půl sedmý a jdeme se podívat s Radkem a Vendulou na východ slunce. Jirku radši nebudíme. Východ nad oceánem je dost dobrej. Po cestě zpátky do pousady se ještě vykoupáme a potom rovnou na snídani.
    Asi v 9 hodin vyrážíme pěšky na druhou stranu ostrova do osady Encantadas. V Lonely planet píšou, že to trvá tam a zpátky osm hodin, ale v pohodě jsme to stihli za pět a ještě jsme se dvakrát po cestě koupali a vysedávali v přístavu. V Encantadas jsme šli podle průvodce navštívit "velice zajímavé" jeskyně Grutas das Encantadas, ale je to jen díra na pobřeží vymletá od příboje.
   Zpátky se vracíme stejnou cestou, protože jiná než po moři a ta, kterou jsme přišli, není. Vaříme si nudličky od Vietnamců a večer jdeme zase do baru. Akorát dorazili další čtyři Češi, kteří přiletěli do Buenos Aires a byli ještě v Uruguay, tak je o čem povídat. No fakt jsem netušil, kolik tady těch Čechů potkáme.
   V noci jsme se šli ještě vykoupat, ale voda se chovala hrozně divně. Při každém pohybu ve vodě tam strašně světélkovaly nějaký řasy, nebo snad to byli malý bublinky, na kterých se nějak zvláštně lomilo noční světlo. Nevim, ale bylo to hezký. Pak ještě jednu Caipirínku a spát.
 
 

6.DEN - Ilha do Mel, Paranaqua
   Vstáváme asi kolem osmé hodiny a jdeme na snídani. Počet osídlenců se značně zvýšil, je znát, že je víkend. Po snídani se vydáváme ještě jednou na maják a pak na pláž. Vypadá, že bude zamračeno, ale po chvilce se vyhoupne sluníčko a je zase pařák.
 Na pláži jdeme hned do moře. Děláme blbosti ve vlnách a pořád se vzdalujeme od břehu. Je to ale pořád v pohodě, takové vlny jsme ještě nezažili. Proud nás žene ale pořád víc a víc doprava a tak raději plaveme nazpátek. Je ale odliv a vůbec to nejde. Gába ještě jen tak tak doplavala zpátky na pláž. Mě ale proud dotáhnul na kameny, na který mě vlny bez jakýkoliv ohleduplnosti  mrskly a vzhledem k tomu, že byli celý polepený mušlema, tak sem si připadal jak na struhadle a měl sem pořadně rozedřený ruce i nohy. Blízko Jirky byli naštěstí surfaři a ty mu pomohli zpátky.
   Vlézt znovu do vody už máme celkem strach, ale nakonec tam ještě jednou vlezeme a pak hned zpátky do pousady sbalit věci. Na trhu ještě kupujeme trička a pak jedem lodí zpátky na pevninu. Koukáme, jestli neuvidíme delfíny, ale nikde nic. Tentokrát jedeme jen na břeh za 5 Reálů a odtud autobusem do od Paranaquy. Celkem cesta trvá přes dvě hodiny.
   V Paranaque kupujeme lístky do Foz do Iguazu,  stojí jen 48 Reálů, odjíždí nám to v 19:30 a jede to skoro 12 hodin. Placení kartou je ale totální porod, trvá jim to snad půl hodiny než to dokážou nějak vyřídit. Máme asi tři hodiny čas, tak se jdeme porozhlédnout po městě a v jedné restauraci si dáváme rybu s mořskými plody a rýží, no je to pochoutka. Jen tak tak se ale pak stíháme vrátit k autobusu.
    Nasedáme. Jako tradičně zase smrdí záchod a navíc pustili nějakej šílenej film. K večeru začala pěkná průtrž mračen. Koukali jsme, že v protisměru byly napadaný na silnici i větve. Nakonec stejně usínáme.
 
 
 

7.DEN - Foz do Iguazu
   Do Foz do Iguazu přijíždíme v sedm ráno. Po celý noci v autobuse jsme nějaký přeleželí a máme strašně oteklý kotníky, že ani nejdou nahmátnout. Radkovo nohy vypadají jak červené roury v botách. Jdeme se podívat jak jezdí odtud autobusy do Belo Horizonte a pak sháníme ubytování. Hned na nádraží je odchytávací kancelář hostelu. Hostel je v centru za pouhých 8 Reálů s kartičkou ISIC (bez za 10) a ještě vám přispějí 5 Reálů na taxi. To stálo do hostelu celkem 10, takže to na každýho vyšlo ještě levněji než městská.
  Pak se ubytováváme v hostelu, dokonce stíháme i snídani, a vyrážíme na vodopády Foz do Iguazu. Městská jede k bráně parku asi půl hodiny, po cestě potkáváme v autobuse další dva Čechy, bráchu se ségrou.
  U brány platíme vstup 8 Reálů na osobu a nasedáme do dvoupatrového autobusu, který nás doveze přímo k vodopádům. Po cestě se z reproduktorů ozývá výklad ve třech jazycích o tom, jak je to tady strašně krásný a jak si můžeme dojít na safari za nějakou neuvěřitelnou částku, nebo se projet lodí až přímo pod vodopády za třicet dolarů, nebo se proletět vrtulníkem nad vodopády za 50 dolarů. Začíná to být pěkná komerce, připomínající národní parky v USA. Konečně zastavujeme a vyrážíme na asi 2 km dlouhou trasu při břehu řeky Iguazu. Všechny vodopády jsou na druhém břehu (to už je Argentina) jako na dlani. Je to nádhera. Obrovské množství kaskádovitých vodopádů, v kterých se voda s obrovským rachotem řítí do hlubin. Je tu prý 21 velkých a více než 250 menších  vodopádů které jsou vysoké sedmdesát až osmdesát metrů. Celá soustava se táhne asi 4km a je zakončena obrovskou Ďáblovo roklí, která je široká přes jeden kilometr a voda se zde bouří a víří tak, že přes mlhu do rokle není ani vidět.
   Najednou se z nás stávají japonští turisti a fotíme a fotíme jak blázni, pořad je se na co koukat. Různé malé vodopádky, které prodírají mezi bujnou vegetací, nebo loďky, které dole vjíždí téměř až pod vodopád. Kromě vodopádů je tu ale i nádherná fauna a flóra. Vlastně se nacházíme v deštném pralese, různých prapodivných stromů a rostlin je tu mnoho. Nádherní jsou tady hlavně motýli. Různě zabarvení, malí i velcí… Velkým zpestřením je rodinka nosálů, kdy jeden zaútočil na jednoho návštěvníka a úplně mu rozcupoval igelitku. Na zem mu pak za hlasitého smíchu vypadali všechny věci včetně svačiny, kterou hladový nosál s radostí se svými mláďaty sežral. Zajímaví tvorečkové jsou i leguáni, kteří jsou dost plaší, ale když je člověk pozorný, tak je jich tu možno spatřit dost.
   Na konci trasy je udělaná cestička až do řeky, kousek od burácejících vodopádů, suší ale odtud neodejdete. Ještě kupujeme nějaké suvenýry a rozhodujeme se, že se na vodopády podíváme ještě z druhé, argentinské strany. Autobusem se vracíme zpět k hlavní bráně a dalším do města a zde čekáme na autobus do Argentiny. Je příšerný vedro a autobus pořád nikde, tak nakonec jedeme taxíkem v šesti za 10 Reálů na osobu. No nakonec zjišťujeme, že by nás to stejně autobusem levněji nevyšlo. Na brazilských hranicích nás vpouštějí bez zastavení a na argentinských akorát kontrolují naše pasy. S Argentinou máme bezvízový styk, takže nám tam akorát dali razítko a jedeme asi dalších 25 km  k vodopádům. S taxikářem se domlouváme na sedmou hodinu večer, nevezme si ani Reál a odjede. Fakt někdy tady ti Brazilci překvapujou, jak jsou v klídku, u nás by to neudělal asi žádnej.
   Argentina je pěkně drahá, uměle drží kurz k dolaru 1:1, ale prý už to dlouho ekonomicky neudrží a zdevalvuje. No každopádně nás stál vstup 9 dolarů na osobu, což je dost velká pálka, ale když už jsme tady…
   Vstupujeme do areálu, je příšerný vedro, asi 40 stupňů ve stínu. Nasedáme na vláček, který jezdí po celém parku a jedeme až na konečnou. Tady odtud vede vyhlídková trasa až k Ďáblovu chřtánu, ale z druhé strany. Musíme vlastně překonat po železných můstcích celou řeku, která proudí asi mezi šesti malými ostrůvky. Pohlede z této strany na obrovský bouřící vodopád je ale o mnoho lepší, než ze strany Brazilské. Vlastně se dostanete až přímo nad vodopád. Občasné spršky jsou ale příjemné.
   Potom se vracíme kousek vláčkem a jdeme na jiné stezky. Zde teprve začíná ta pravá nádhera. Stezky vedou mezi menšími vodopády a dostáváte se přímo do jejich těsné blízkosti, prostě krása krás, nedá se to ani popsat slovy, Argentinská strana je o mnoho lepší než ta Brazilská. Zase tu potkáváme velké množství různých motýlů, pásovce (zajímavé zvířátko, vypadá jako králík s krunýřem) a další dva Čechy.
   Blíží sedmá hodina a park se zavírá. Taxikář už na nás čeká a doveze nás přímo před hostel. Na hranicích bez problémů, akorát na brazilské straně musíme vylézt a očistit si boty na nějakých hygienických rohožích.
   V hale v hostelu potkáváme zase dva další Čechy, kteří zrovna přijeli z Paraguaye, už se tomu vůbec nedivíme. Dneska tu spí Čechů devět.
 
 
 

8.DEN - Paraguay - Ciudad del Este
   Ráno po snídani jsme se rozloučili s Radkem a Vendulou, kteří dneska už odjíždí do Ria. My ještě zůstáváme o den déle, dneska máme v plánu Paraguay. Ti dva Češi nám hrozí, že prý jet do Paraguaye bez víz je o život, že když vás chytí, tak je z toho velkej průser, protože ČR má s Paraguay vízový styk. Utěšujeme se tím, že jsme někde zaslechli, že vstup pouze na jeden den je tolerován a vyrážíme autobusem do pohraničního města Ciudad del Este. Před hranicemi je už z dálky vidět strašná zácpa. Auta se tlačí jedno přes druhé do pruhů na most přes hraniční řeku Paranu. Jsou zde i motorkáři, kteří vás převezou za dva Reály z jedné strany na druhou a vyhnete se nekonečnému čekání. Taky jsou tady houmlesáci, kteří si vydělávají tak, že si stoupnou do silnice před auto a nepustí vás, dokud mu nezaplatíte. Mezitím vás vesele předjíždějí další auta.
   Hranice projedeme naprosto bez problémů a vjíždíme do města. Je to jeden velkej chaos a bordel. Po obou stranách ulice se tlačí stánek na stánku, po zemi neskutečně odpadků a mezi tím se bez jakéhokoliv  řádu pohybuje velká spousta lidí a aut. Prostě pravá Jižní Amerika!!!
   Autobus jede až na nádraží, ale vysedáme kus za centrem a vyrážíme směrem k němu. Cestou procházíme parkem, kde je velká socha čínského prezidenta Mao Ce-tunga a vůbec v celém parku je postaveno několik typicky čínských staveb.
   Potom už přicházíme do centra a na rohu vidíme banku, tak zkoušíme vyměnit peníze. Je to operace nad operace, která se odehrává ve dvou budovách, ale nakonec měníme při kurzu 1 dolar - 4660 Guarana (paraguayské platidlo) 20 dolarů a máme skoro sto tisíc. Peníze vám o mnoho rychleji vymění všudypřítomní veksláci, ale za dost horší kurz a to vás při tom ještě prý pokaždé ošidí.
  Pak už vyrážíme konečně na trhy. Mají tu ale jen samý blbosti, nic kloudnýho, co by si mohl člověk koupit jako suvenýr. Je to asi tak, jako když přijdete do Holešovic na tržnici. Nakonec kupujeme hrnečky s čajem a picí lžičkou, Gába kupuje nůž, ale jinak tu fakt nic ke koupení není, tak si pak kupujeme na ulici aspoň vychlazený pivo. Všude na vás pořvávají a nabízejí svoje zboží. Výhodou je ale, že se smlouváním nechá cena srazit podstatně dolu.
   Pak se jdeme porozhlédnout po něčem k jídlu, ale nic tu nebudí moc velkou důvěru. Nakonec si u jednoho stánku dáváme hamburgra. Maso vyndavá z mrazáku a je zavákuované ve fólii, tak snad to nebude zkažené. Je to ale fakt výborný…
   Jsou asi tak tři hodiny, tak vyrážíme zpátky směr Brazílie. Vylézáme na hlavní silnici přímo u hranic a hledáme ve frontě autobus zpátky do Foz do Iguazu. Najednou na nás začne řvát nějakej chlápek z takový rozpadlý dodávky, nerozumíme, ale nakonec pochopíme, že nás chce svézt přes hranice, tak nasedáme. Jedou tam s námi ještě tři lidi a jedna ženská je z nás strašně vysmátá. Akorát po nás chce řidič napsat jméno a číslo kvůli brazilským hranicím, paraguayské zase jen projíždíme.
   Ve městě nás pak řidič odveze přímo před supermarket, platíme mu posledních 3000 Guarana za osobu a jdeme na nákupy. Nakupujeme různý flašky, aby bylo doma co za zimních večerů pít, pálivé papričky na utopence aby měli říz a mražený krevety, který Jirka s Gábou udělali k večeři. Navečer ještě kecáme s ostatníma Čechama a spát jdeme asi okolo půlnoci.
 
 

9.DEN - Itaipu, odjezd do Belo Horizonte
   Dneska je celkem pohodička, v plánu máme jen přehradu Itaipu a pak ve čtyři odpoledne nám jede autobus do Belo Horizonte. Po snídani si jdeme vyměnit do směnárny ještě nějaké peníze při kurzu 1 : 2,53, pak balíme a jedeme na nádraží uložit bágly a koupit lístky. Cesta bude trvat 24 hodin a stojí 108 Reálů, což je celkem pálka, ale zase taky je to okolo 1500 km.
   Čekáme na autobus na přehradu. Ten první nám prostě projel před očima a ani nezastavil, protože jsme na něj nemávli, i když bylo plný nástupiště lidí. No nic jedeme dalším. Na Itaipu jsme asi ve čtvrt na jedenáct. Ilustrační film začal v deset a další je až někdy ve dvě, tak na něj prdíme a jedeme pouze projížďku autobusem kolem přehrady. Přednáška je i v angličtině  a pořád chválí, jak je to skvělá spolupráce mezi Brazílií a Paraguayí (přehrada patří oběma státům), jak vyrobí 30% enrgie pro celej stát a jak je ekologická a největší na světě. Přitom stojí celkem za prd. Normální přehrada, akorát, že je o fous delší, než ta naše na Orlíku. Vstup byl zadarmo a pak nám teprve někdo řekl, že když se ta přehrada stavěla, tak ta stavba narážela na ohromnou vlnu nevole, protože se tím zlikvidovalo celé město a navíc i nějaký krásný vodopády, proto asi kolem toho dělali takový ceremonie, aby získali veřejné mínění na svoji stranu.
   Jdeme se podívat do blízkého Ekologického muzea, jestli tam nebude alespoň něco zajímavého, ale je poledne, tudíž zavřeno. Jeden pán, co tam pracuje na zahradě umí trochu anglicky, tak nám objasňuje jméno Itaipu. Prý to v překladu znamená zpívající kámen, protože když se ta přehrada stavěla, tak ze země vyhrabali nějaký zvláštní kameny, přes které když tekla voda ,tak vydávali podivné zvuky.
   Vracíme se do centra, nejdříve kupujeme od trhovců nějaká trička za usmlouvanou  cenu a pak rovnou na bufet. Bufet znamená to, že si zaplatíte určitý poplatek (liší se podle restaurace, zhruba tak od 3 až po 6 reálů) a můžete tam sníst co se do vás vejde. Výběr je bohatej  ve všech druzích jídla a ještě kolem vás chodí chlápci s různými druhy ugrilovaného masa a nabízejí vám ho.
   Úplně přecpaný se vydáváme pěšky na autobusové nádraží. Podle mapy to vypadá, že to zas tak daleko není, to by ale nesměli být na okraji mapky brutálně zkrácený vzdálenosti. V příšerným vedru jdeme asi hodinu a půl, než se tam dokodrcáme. Za chvíli přijede náš autobus a okolo už postává partička pašeráků z Paraguaye, která nacpala autobus k prasknutí vším možným - polystyrénovými obaly počínaje a modely trucků konče. Jsou to farmáři, smrdí a vůbec celej autobus vypadá dost divně. Dvakrát nás po cestě stavěla policie a kontrolovala věci, lezla i do kabelek a na záchod, prý tyhle individua převážejí z Paraguaye na sever země dost často drogy.
   Cesta je dlouhá, ale utíká v pohodě. V noci zastavujeme na nějakém trhu a zase cpou do autobusu strašnou spoustu modelů náklaďáků, prý je to teď v Brazílii hodně v módě.
 
 
 

10.DEN - Belo Horizonte, Igarapé
   Když se probouzíme zjišťujeme, že se ráz krajiny úplně změnil. Nacházíme se už ve státě Minas Gerais a je o poznání rozvinutější a bohatší, než ty před tím. Pole jsou plné kávovníků, čokoládovníků, sojy a dalších rostlin. Dáváme se do řeči s jednou cestující. Je to studentka psychologie sportu a je hrozně hodná. Pořád nám s něčím radí a pomáhá. Lidi jsou tady opravdu neuvěřitelně v pohodě. Zase zastavujeme s autobusem a farmáři tentokrát koupili asi deset pytlů brambor.
   Konečně po 24 hodinách přijíždíme do Belo Horizonte, kde na nás čeká Milton. Chlápek 55 let, kterého se nám podařilo sehnat přes internet a který nám velice pomáhal s přípravami a nakonec nás k sobě i pozval.
  Ze začátku má trému, ale pak se rozmluví a je fajn. Veze nás autem na vrchol nad Belo Horizonte, kde je krásný výhled. Je tu takové náměstí, kde měl  bohoslužbu  dvakrát i papež. Pak jedeme ještě víš na kopec, odkud je ještě lepší výhled. Tady se nacházejí rezidence těch nejbohatších brazilců. Zpátky se vracíme kolem chudinských čtvrtí "favel", které jsou postaveny snad ze všeho, co lze najít na ulici. Přesto bylo ale Belo Horizonte vyhlášeno jako nejlepší město na bydlení a na služby v celé Jižní Americe a čtyřicáté třetí na světě. Dnes prý zrovna slaví 104 let od založení.
   U Miltona doma se osprchujeme a jedeme s ním na jeho chatu (countryhouse jak on říká) asi  hodinku od Bela do osady Igarapé. Chata je to ale výborná, se zahradou a s vířivkou z které přetéká voda do bazénu, no krása. Asi  do půl druhý popíjíme u bazénu pivo, kterýho nakoupil Milton zásoby, grilujeme klobásy a povídáme. Teda nejvíc Gába, já mam s angličtinou problémy a Jirka neumí vůbec. Byl to ale hezkej večer.
 
 
 

11.DEN - Igarapé, Belo Horizonte, Ouro Preto
   Stáváme asi v půl desátý a Milton se nám směje, že jsme spáči a že on stával už v sedm. Udělal nám snídani, kafíčko se sýrovými houskami, oplatky a na zahradě natrhaný mango. Pomáhá mu tady jedna černá rodinka. Chlápek dělá na zahradě a ta ženská uklízí a vaří. Mají s sebou asi 1,5 roku starou, nádhernou holčičku, která  neustále okolo pobíhá. Pak se průběžně koupeme v bazénu a vířivce, popíjíme Caipirínu a Milton neustále vykládá vtipy a ukazuje nám svojí devítičlennou psí smečku.
   Pak se jdeme podívat do klubu, co je tam pro místní cuntryhousemany. Platí za něj 170 Reálů za měsíc prý tam skoro vůbec nechodí. Je to ale dobrá snobárna, samý hřiště, bary, billiard, bazény, jezírko, no prostě "snobská krása". Koupáme se v bazénu a asi za hodinku se vracíme zpátky na oběd. Jsou kuřecí křidýlka s rýží a salát. Pak ještě pivko a vykoupat.
   Za celej den vylezlo sluníčko asi tak na 5 vteřin, ale opaluje to i přes mraky. Tak sotva se mi sloupala jedna kůže, už začíná druhá. Holt se blíží zimní slunovrat a vzhledem k tomu, že jsme těsně nad obratníkem kozoroha, tak máme sluníčko v poledne úplně v nadhlavníku a pekelně hřeje (to jen tolik co si pamatuju ze zeměpisu).
   Zpátky jedeme do Bela autobusem, který nám má jet ve dvě, ale Milton je furt v klídku. Jenom říka "don´t worry, don´t worry" a pak řekne, že by nám to stejně ujelo, že pojedeme až tím v půl čtvrtý. Na to má taky pořád dost času a kdyby nás pak nevzali na korbě náklaďáku jeho známí, tak bysme asi nestihli ani ten. To je holt ta  jižanská nátura, nikam nepospíchají a jsou v klídku, nakonec to stejně nějak dopadne. Závidím jim to.
   Do Bela jedeme něco přes hodinku a pak městskou k Miltonovi domů. Bereme bágly a asi po hodince vyrážíme na městskou na autobusák.cesta autobusem s krosnama je porod, na ulicích zmatek, řidiči jezděj jako kreténi, no nakonec jsme tam. Jedeme do Ouro Preto, odjíždíme ve 20:15 a lístek stojí 9 Reálů. Loučíme se s Miltonem, je to přijemnej pán a myslim, že ty dva dny byli dobře strávený.
   V Ouro  Pretu jsme někdy po desátý, kupujeme lístky do Ria za 34 Reálů a jdeme hledat ubytování. Nějakej student nám pomáhá a vede nás do centra do Pousady Gabriela, ale tam chtějí za ubytování 30 reálů na osobu. Nakonec to ukecáváme na 25, ale je to pořád moc. Jdeme se ještě podívat jinam a o 200 metrů je hostel za pouhých 15, tak jdeme tam, to už je po jedenáctý hodině, přesto ale město působí bezpečně a dost živě. Je to prý studentské město. Ještě vyběhneme asi na čtvrt hoďky ven, je sice tma, ale rozsvícená světla po kopcích dávají tušit supr městečko. Jdeme spát totálně unavený asi o půlnoci.
 
 
 

12.DEN - Ouro Preto
   Tak se ráno probouzíme a doufáme, že bude hezky…. no hlavně že neprší. Město je ve výšce 1752m.n.m. a srážky jsou tu prý na denním pořádku. Po vydatné snídani, o hodně lepší než byla v hostelu ve Foz do Iguazu, vyrážíme na prohlídku města. Krosny necháváme až do večera v hostelu.
    Městečko je jako náš Kromlov (rovněž v UNESCO) - celé v kopcích, takže pořád šlapeme nahoru a dolu. Nejdřív jdeme do infocentra na náměstí, pak na internet, kupujeme pohledy a pak jdeme do druhé části města, kde jsou zlatokopecké štoly. Vůbec celé městečko vzniklo při zlaté horečce v 18.století a svého času bylo nejbohatší v celé Americe a lidnatější (110 000 obyvatel) než New York. Většina vytěženého zlata musela být ale dopravena do Portugalska.
    Ta štola se jmenuje Mina Velha a  celou ji kopali černošští otroci. Ještě je tady pro turisty k vidění jedna, tam vás prý vozí na vozíčcích, ale je tak srovnatelná jako tahle a přitom je o hodně dražší a komerčnější. Cestou k ní dost bloudíme v uličkách, naštěstí nám radí jedna mladá studentka a jde s námi skoro půl cesty a pak nám ještě ukáže směr. Šplháme se do prudkýho kopce, na kterém je postaven kostel Santa Efigenia. Chvíli rozdejcháváme dusno a jdeme po stejně prudkym krpálu zase dolů, kde už naštěstí jsou ty štoly. Vstup je  5 Reálů. Dostáváme průvodce sami pro sebe, umí anglicky ale akorát jen pozdravit, tak ta domluva je horší, ale je to fakt pěkný. Museli to bejt nelidský podmínky pro ty otroky. Štoly jsou úzké, někde musíme až na kolena. Žíla to byla asi bohatá, těžilo se tu 14g zlata na tunu. Prohlídka trvala asi  čtvrt hodiny nebo dvacet minut, pak se vracíme zpátky do centra, ale už raději ne přes ten obrovský kopec. Po cestě začíná pěkně lejt. Zapadneme do jedný restaurace s pěkným výhledem na město a dáváme si nějaký jídlo a píšeme konečně pohledy. Pak dorážíme do centra a jdeme do druhé části města. Do večera bloumáme uličkami, pak nakupujeme suvenýry na tržnici a jdeme do hostelu. Tam se ještě vysprchujeme a uvaříme si jídlo, jsou hodný, že nás tam nechají. Venku začíná v kostele Sao Francisco, který je hned před hostelem, nějaká mše. Jirka s Gábou se tam jdou podívat, ale je tam strasně narváno, tak se vracejí zpátky. Navíc zase začíná pořádně a vytrvale pršet.
  Asi v osm balíme, platíme hostel a jdeme na náměstí do hospody. Při placení se pořád vyptávám odkud jede autobus na nádraží, protože pořád hrozně prší a zapomenu si vzít ze stolu asi 10 Reálů. No tak to je první a naštěstí poslední finanční ztráta, co se dá dělat.
 Nakonec jdeme na nádraží pěšky, je to asi jen deset minut. Autobus do Ria nám jede v jedenáct. Jedou s námi ještě dva mladý Němci. Jeden dělá civilku v New Yorku a přijel za tím druhým, který jí dělá v nějakym městě v Brazílii. No určitě lepší a přínosnější než na zapráskaný hvězdárně na Kleti. Říkají, že vědí v Riu o levném a dobrém hotelu, tak půjdeme ráno s nimi.  Jinak cesta přes noc je naprosto příšerná.
 
 
 

13.DEN - Rio de Janeiro
   Tak jsme v Riu. Noc byla hrozná!!! Ten chlap s tim jezdil snad po poli. Strašně drncal celej autobus a nespali jsme celých sedm hodin skoro vůbec.
   Na autobusáku jsme asi v půl sedmý a hned jdeme s těma němcema do hotelu. Na nádraží je naprosto nepředstavitelnej chaos, spousta lidí, každej se někam tlačí.
   Po protlačení v autobuse přes turnikety začíná relye s řidičem. Jede jak blázen a strašně řeže zatáčky, že ty, co si nestačili sednout lítají z jednoho konce autobusu na druhej jak pírko. Po cestě už vidíme v dálce horu Corcovado se sochou Ježíše.
   Asi po 20 minutách vystupujeme ve čtvrti Flamengo a jdeme si 10 minut ulicí Rua Silveria Martins, až přijdeme k hotelu Hispano Brasileiro. Je jen za 20 Reálů a to ještě dneska začíná sezóna. Do včerejška stál pouhých 15. No myslim, že na Rio celkem slušný. Pokoj máme ve třetím patře a vypadá fakt slušně. Asi hodinku ležíme a pak vyrážíme do centra.
   Jedeme metrem ze stanice Catete na Carioca a odtud chceme jít na známou tramvaj, která jezdí do Santa Terezy, ale hrozně bloudíme, každej nás posílá někam jinam, no děs. Když už objevíme viadukt, odkud tramvaj defakto odjíždí, tak zas nevíme, jak se dostat nahoru. No nakonec se tam dostaneme, tramvaj jede za 10 minut.
   Nejprve přejíždíme viadukt a dostáváme se do čtvrti Santa Tereza. Je to nádherná čtvrť plná koloniálních domků a úzkých uliček. Místa s velkými domy jsou střídány favelami. Asi po čtvrt hodině dorážíme na konečnou Lagas Neves. Znovu platíme a jedeme zpátky. Po cestě se tramvaje drží za tyče dost mladejch kluků, protože když nesedíte přímo v tramvaji, tak nemusíte platit, i když se vezete. No vyloženě koukají, kde by vám co vytáhli z kapsy.
 Na takovém malém náměstíčku se trať rozdvojovala, tak jsme vystoupili a počkali na tramvaj, která tam jela. Trať byla celkem dlouhá a šplhala dost do kopce, z některých míst už se nám naskytoval výborný výhled na Rio.
   Pak jsme se zeptali policajta, jestli se nedá odtud jet nějakým způsobem na Ježíše. Hned nám dohodil jednoho cestujícího, který prý má na konečné dodávku a tou nás nahoru a pak zpátky do centra doveze za 20 Reálů na osobu. Vypadá to tak nějak všelijak, ale levněji by jsme se tam stejně nedostali.
   Vyrážíme na Corcovádo. Silnice se neustále šplhá do kopce (vrchol je ve výšce 700m.n.m.) až dorazíme k bráně, kde se má platit 5 reálů vstup, ale jen na sebe mávnou a že prej zaplatíme až při zpáteční cestě. Pak dorážíme až na vrchol. Ježíš je fakt hezkej, ale taky pěkně komerční. Samí Japonci a Amíci a fotí a fotí. Počasí je sice nic moc, ale výhled na celé město, Cukrovou homoli, Lagunu a vzdálené ostrůvky je nádherný. Fotíme taky jak blázni a podle očekávání nám zase zkolabuje Gábi foťák s černobílim filmem.
   Asi za hodinu vyrážíme zpátky. U brány od nás bere od každýho 5 reálů a nese jim to tam do budky. No pochybuju, že ty peníze skončili ve státní kase, když nám nedali ani lístek. Nakonec nás dovezli až do centra, platíme domluvených 60 Reálů a jdeme dál. Rozhodujeme se jestli se někde nejdřív najíme a nebo rovnou pojedeme do botanický zahrady. Všechno vyřešil právě přijíždějící autobus do Jardin Botánico. Cesta tam trvá asi půl hodiny.
   Dostat se přes vstup do zahrady je zase pěkná dřina. Na jednom místě vám prodají lístek, pak jdete úplně jinam, kde vám ho přetrhnou a na úplně jiném místě vám dají mapku celý týhle džungle. Zahrada je ale celkem pěkná, spousta úplně neznámejch kytek a stromů. Jsou tu i skleníky s orchidejemi a bambusové háje. Vidíme taky tukany a hejna papoušků. Zvlášť pěkná je Japonská sekce s jezírkem.
   Asi po hodině a půl vyrážíme zpátky na Flamengo, odkud už pěšky přecházíme celou pláž Praia do Flamengo. Voda je studená, pláž špinavá a ošklivá a navíc začíná pršet. Na konci pláže jdeme jednou z uliček k našemu hotelu. Po cestě si dáváme bufet a ještě nakupujeme vodu a víno na večer. V hotelu se vysprchujeme a otvíráme víno, ale je tak hnusný, že si každej jen lokne a pak ho vylijeme. Spát jdeme absolutně vyřízený už asi v deset hodin.
 
 
 

14.DEN - Rio de Janeiro, Parati
   Ráno stáváme asi v sedm, jdeme na snídani, pak platíme hotel a vyrážíme na autobusák. Tam dáváme bágly do úschovny a kupujeme lístky na 16:00 do Parati za 24 Reálů. Pak jedem městskou na pláž Leblon. Projíždíme tunelem skrz Corcovado a  kolem laguny Lagoa Rodrigo de Freitas na konečnou Leblon přímo u kanálu vedoucího z laguny do moře. Počasí je hrozný, je úplně zataženo a na Ježíše není vůbec přes mraky vidět a chvílemi prší. Míjíme kanál, který zrovna bagrujou, a jdeme po pláži Ipanema.
   Včera tady byla nějaká obrovská party a teď to tady uklízí a rozebírají  velké podium. Asi v půlce pláže se s Gábou vykoupáme, voda celkem ujde, vlny dobrý. Na konci pláže vylezeme na vrcholek a pozorujeme surfaře. Pak přecházíme jednou z uliček na Copacabanu, kde si ve stánku dáváme hot dog a pomalu vyrážíme na druhý konec pláže. Procházka je to ale krásná.
   Po cestě nám pořád trhovci nabízejí různý kraviny. Nakonec si kupujeme každej krevety na špejli – jsou dobrý. Koupáme se asi v půlce Copacabany a na konci, to už je vlastně pláž Leme. Milton nám říkal, že je nejlepší a měl pravdu. Perfektní jsou hlavně vlny.
   Je tu ale taky dost mladých feťáků. Potkáváme malý kluky, jak fuňej  toluen, no hrůza. To už je asi tři čtvrtě na tři. Chytáme autobus na nádraží, vyzvedneme krosny a máme to akorát, ve čtyři odjíždíme autobusem směr Parati. Nebo Paraty? To nás taky dost zmátlo. Chtěli jsme jet do Parati, ale autobusy jezdí jen do Paraty. Brazilci si s „i“ a „y“ moc velký starosti nedělají.
   Cesta trvá asi 4 hodiny a vede při pobřeží, které je plné ostrůvků, takže se je na co koukat. Škoda akorát, že je hnusně. V Parati jsme asi kolem osmý večer. Jdeme se ubytovat do Pousady Careca k Samuelovi, jak nám radili jedni Češi ve Foz do Iguazu. Samuel není doma, někde kalí, ale jeho žena nás ochotně ubytovala za 15 na osobu. Pokoj je dobrej, akorát se do něj chodí přes jejich obývák a stěna, která odděluje záchod od místnosti končí asi 30 cm pod stropem.
   Jdeme se podívat po městečku. Je to fakt nádhera. Obchody mají otevřeno snad do jedenácti a i když je tma, vypadá to, že se město teprve probouzí k životu. Prolézáme krámky se suvenýry, konečně je tady něco ke koupení. Horší je, že jsou tady všechny uličky  úplně stejný, takže za chvíli vůbec nevíme, kde jsme. Dostaneme sena nějaký náměstíčko k řece a u stánku si dáváme drinky. V mixéru rozmíchané ovoce s mlíkem a vodkou – pochoutka. Já jsem si dal s ananasem, Jirka s papájou a Gába už ani nevim, jak se to jmenovalo.
    Pak přecházíme řeku, protože je tam zrovna pouť. Řekli jsme si, že utratíme nějakej ten Reál, tak koukáme kde. Nakonec jdeme střílet. Jsou tu hrozně pochybný vzduchovky a nabíjejí se korkovým špuntem. Gábě, vždycky když míří, je vidět do výstřihu a tomu komediantovi se to zjevně líbí, tak dostane několik špuntů zdarma navíc, aby si prej ještě vystřelila. Nakonec sestřelila Gába jeden tic tac, jinak to měli snad přilepený, vůbec to nechtělo spadnout, i když se člověk trefil. Potom ještě na ruletě prohrajeme jeden Reál a jdeme zpátky.
   Nějak se dobloudíme zpátky a akorát se vrací namazanej Samuel. Ještě si s nim domlouváme, aby nám na ráno zajistil výlet lodí a hned jde úplně vysmátej spát do obýváku. My bereme ještě karty a jdeme dopít zbytek vodky do jídelny. Spát jdeme asi o půlnoci.
 
 
 

15.DEN - Parati - ostrovy
   Ráno jdeme koupit lístky do  Sao Paula na 23:30 za 20 Reálů a do směnárny vyměnit ještě nějakej ten dolar. Je to turistická směnárna a tak tu mají horší kurs 1 : 2,38. Potom jdeme se  Samuelem do přístavu. Kde nám domluvil vyjížďku na jedný bárce po okolních ostrovech. Je to asi na 6 hodin za 20 reálů na osobu, tak to je celkem slušná cena.
   Nejdříve jedeme asi hodinu kolem různých ostrovů a ostrůvků až zastavíme u jednoho. Už tam stojí dvě loďky. Je to tady výborný na potápění. Je tu spoustu rybek a podmořských rostlin. To se líbí hlavně Gábě, protože má potápěčský kurs. Pak si ještě zaskáčeme z loďky do moře a jedeme na jiný ostrůvek s nádhernou pláží. Už je tady zakotvena jedna velká jachta plná turistů.
   Jsou tu taky plážové bary, tak dáváme Caipirinu. Je pěkně  silná a zvlášť na poledním sluníčku dělá svoje. Koupání je naprosto super, nádherný píseček i voda. Gába nakonec vyloví z moře velkou hvězdici.
   Asi po hodině a půl vyrážíme k jinému ostrovu, do takové dlouhé zátoky, na jejímž konci je pláž, ale už ne tak hezká jako ta předtím. Taky se koupáme a flákáme, ale postupně se začíná sjíždět dost loděk a dvě jachty a pláž se plní, tak vyrážíme zase dál.
 U dalšího ostrova zastavujeme u mola, takže zase skákání a koupání.  Pod vodou jsou vidět nádherný sasanky a ryby. Náš řidič zmizel někde v ostrově a asi za půl hodiny se vrátil a přines nám manga. Už bylo asi půl pátý tak jsme vyrazili zpátky do přístavu, zaplatili a šli k Samuelovi. Ten nás nechal vysprchovat a ještě nám poradil dobrou rybí restauraci. Každý si dáváme rybu na jiný způsob a všechny jsou dobrý. Ještě pár piv a jdeme nakoupit suvenýry. Nic moc extra tu nemají, ale asi tak  desetkrát lepší než jsme zatím viděli.
   Bylo asi devět a do odjezdu nám zbývalo ještě dost času, tak jsem se šli asi na hodinku projít k přístavu. Byl krásnej večer a z dálky bylo slyšet mohutné bubnování na bonga. Pak jsme se vrátili pro krosny k Samuelovi, rozloučili jsme se a ještě asi hodinku seděli na náměstíčku a pozorovali cvrkot, než jsme se vydali na autobusák. Akorát co jsme dorazili pod střechu, tak začalo příšerně pršet, dneska jsme fakt na počasí měli štěstí. Autobus přijel asi o čtvrt hodiny déle, nasedli jsme, vzali prášek na spaní po zkušenosti cesty do Ria a spali až do Sao Paula.
 
 
 

16.DEN - Sao Paulo, odlet
   Do Sao Paula přijíždíme na nádraží Tieté v 5:45. Letadlo nám letí až o půlnoci, tak se na záchodech dáme nějak dohromady, bágly do úschovny a asi v sedm vyrážíme na prohlídku města. Nejprve jedeme metrem na náměstí Praga de Sé a dáváme si tam v jedné kavárně snídani. Město se akorát probouzí a všude je strašně houmlesáků. Jinak je to ale hezké místo, kterému vévodí obrovská katedrála. Začala se stavět ve 20. - 30. letech a od té doby nebyla nikdy  otevřena. Teď se prý opravuje a snad bude otevřena přístí rok.
   Pak se vydáváme na náměstí Praga de República, ale nějak bloudíme až se nakonec dostaneme na Praga Antonio Prado, kde jsou oficiální turistické informace. Tam nám říkají, že prohlídka města zdarma v angličtině začíná v deset a prý trvá čtyři hodiny. To je asi za hodinu, tak se ještě potulujeme okolními uličkami a dopisujeme pohledy.
   Na prohlídku jdeme my tří a jedna Švýcarka. Průvodkyně umí anglicky celkem slušně. Procházíme s ní všechna zajímavá místa v centru. Kostel na Sé, právnická univerzita, kostel Benediktýnů, kostel San Francisco, nejstarší budova v SP… Je toho hodně, že to ani nestíháme vstřebat. Navíc je naprosto příšerný vedro a po dvou hodinách se na výklad už vůbec nesoustředíme, tak to raději zkracujeme. Nakonec jdeme od jedné banky a vyjíždíme do 36 patra, odkud je nádherný výhled na celé Sao. Všude je strašně mrakodrapů a vůbec to vypadá hrozně industriálně. Potom si ještě necháváme poradit kudy na tržnici a na autobus, kterým by se nechalo jet do čtvrti Butanta, kde má být hadí farma..
   Tržnici hledáme asi třičtvrtě hodiny, všude je na ulicích strašně lidí, trhovců a naprosto příšerný vedro. Tržnici nakonec najdeme, je to obrovská hala, kde prodávají spoustu ovoce, masa, koření a vůbec snad všechno od jídla. Nakupujeme nějaké ovoce domů a dáváme si oběd.
   Pak se vydáváme hledat  autobusák, odkud to má jet na tu farmu. Zase  neskutečně bloudíme. Nejdříve sice na nějaké nádraží přijdeme, ale to je zase jen pro meziměstské autobusy. Posílají nás na náměstí Praga de Sé, že odtud to určitě jede. Po cestě mi ulítne z hlavy klobouk, že ho honim jak v nějakym filmu. Když vlítne do ulice, tak už to vzdávám, naštěstí ale pro něj skočí jeden černoch asi vteřinu před tím, než naskočila na semaforu zelená. Úplně utahaný a vysušený se suneme k náměstí. Jediným zpestřením je, to, že asi někde v ulicích je šťára a všichni trhovci balí svoje kárky se stánkem a zdrhají. Je to fakt zajímavý pohled, vypadá to jak závody trakařů v ulicích města.
   Pak nám zase někdo radí, že to jede z autobusáku, který je za rohem. Konečně se tam dostáváme, kupujeme lístky a vyčerpaný sedáme do městský. Asi po deseti minutách jízdy se dáváme do řečí s jedním cestujícím a ten nám říká, že to tam trvá asi hodinu. Jsou tři, tak tam budeme ve čtyři a v pět zavírají. No už se tomu jen smějeme. Na další zastávce vysedáme. Vůbec nevíme kde jsme, je tu akorát nemocnice. Tak si tam aspoň dojdeme na záchod. Vstup do budovy samozřejmě přes turnikety. Naštěstí je kousek odtud zastávka metra. Už bych neměl sílu jet nějakou městskou.
   Jedeme na Tieté, bereme bágly, metrem na Bresser a tady hledáme autobus na letiště. Je tu ale jen ten Airport service a ten je prej drahej. Když se jich ptáme, tak že nás vezmou za 2,20 Reálů na osobu. Turniketem neprocházíme, tak je jasný, kdy ty peníze skončí. Hlavně že jedeme. Na letiště to trvá asi 40 minut, takže jsme tam kolem půl šestý. Jdeme se natáhnout na trávník do stínu.
   Válíme se asi do osmi a pak jdeme na odbavení. Do prostoru jdeme asi v deset, překvapivě ale neplatíme odletovou taxu 36 dolarů, což jen vylepšuje náš celkový rozpočet. Ve Free shopu kupujeme ještě Cachacu a utrácíme poslední drobné a čekáme na odlet ve 23:59. V gatu, kde máme letět ale pořád nic, i když už se blíží dvanáctá, tak se jdu zeptat. Samozřejmě, že to přendali úplně jinam a vůbec to nedali vědět.
   No nakonec nasedáme a vzlétáme bez zpoždění. Gába usnula ještě před startem. Za chvíli je večeře a pak spát.
 
 

17.DEN - Přílet
   Probouzíme se asi v jedenáct středoevropského času, jsme zrovna někde u Maroka. Za chvíli je snídaně. V Miláně přistáváme asi ve dvě, venku je 0C - hrůza. Z Milána do Prahy odlétáme v 15:15. Po cestě jsou pěkně vidět Alpy. V Praze jsme kolem páté, kde už na nás čekají rodiče. Venku je sníh a příšerná zima brrrrr!
 
 


Celý výlet byl pro nás nezapomenutelným zážitkem, Brazílie je nádherná země a lidé v ní jsou přátelští a přívětivý. Veškeré fámy o její nebezpečnosti se nezakládají na pravdě. Při dodržení určitých bezpečnostních pravidel se vám nemůže nic stát.







Speciální poděkování :
                   - Miltonovi Antoniovi Gomesovi za rady, pozvání a přátelskou společnost
                   - Zdeňkovi Jarolínovi za jeho stránku a cenné rady
                   - Janě V. a Janě M. za pomoc při věčném a stále se opakujícím boji o dovolenou s ředitelkou Ing. Janou T.
                   - a rodičům za pevné nervy
 

pokud se chcete pobavit, tak výborný cestopis z Rio de Janeiro je zde.
 
 

[HLAVNÍ STRÁNKA]            [TRASA]                [FOTKY]                [POSTŘEHY]